Mýtus a realita - Jan Žižka II.

Naše vnímání českých dějin je stále v zajetí romantického 19. století. A je stejně falešné, jako "antické sloupy" na fasádách činžovních domů z té doby.

Ze známého čáslavského nálezu přináleží k Žižkově kalvě ještě další ostatky - stehenní kost /femus/ a část žebra. Z délky kosti 45 cm lze vyvodit výšku osoby asi 170 cm, tedy v té době nadprůměrné postavy. Hlavice kloubu je ovšem od kosti oddělena a tak není vyloučeno, že kost /i osoba/ mohla být ještě o několik milimetrů vyšší. O žeberním úlomku /šířka 14 mm/ usoudil v r. 1910 jiný známý antropolog prof. Jindřich Matiegka, že žebro náleželo " silnější osobě".

Asi nás tedy nepřekvapí, že Jan Žižka byl pravděpodobně mírně nadprůměrně vysoký a silné tělesné konstrukce.

ŽIŽKA VS. ROŽMBERK ?

Žižkova lapkovská minulost je dnes obecně známou věcí, ale českým historikům 19.st.dělala od počátku starosti, neboť se nesrovnávala s obrazem hrdinného obhájce "zájmů národních". I velký František Palacký se nakonec této citlivé kapitole českého husitství vyhnul způsobem poněkud nedůstojným. Ve svých Dějinách národu českého o ní prostě .....pomlčel.A to přesto, že prokazatelně pracoval s popravčími knihami Rožmberskou a Jihlavskou, kde jsou zločiny trocnovského zemana důstojně zastoupeny.

Pozdější generace historiků zvolila jinou taktiku - Jan Žižka prý bojoval proti Rožmberkům z pověření krále v době domácích válek mezi Václavem IV. a mocnými panskými rody.

I tuto legendu je třeba odmítnout. Trocnovský zeman řádil v jihočeských lesích na panství královském i rožmberském, loupil zboží královské i rožmberské, vraždil poddané královské i rožmberské bez rozdílu.

Důkaz ? Když v roce 1409 podepsal král omilostňující list pro Jana Žižku z Trocnova, nebyl list určen Rožmberkům, ale budějovickým měšťanům, tedy městu královskému ! A světe, div se, budějovičtí reptali. Na bratry Jana a Jaroslava z Trocnova měli jiný názor a vzít trocnovské lapky na milost odmítli.A tak nezbylo, než aby Václav IV. napsal o tři měsíce později budějovickým list nový, tentokrát již důrazněji formulovaný. Budějovičtí sice uposlechli, ale nezapomněli - když se jim v roce 1428 dostal do rukou Žižkův bratr Jaroslav z Trocnova, byl za své staré zločiny bez milosti sťat na náměstí. A nepochybujme o tom, že stejně by se vedlo i v té době již mrtvému Janu Žižkovi.

Někteří historici se ještě upnuli k pozdější zprávě z kroniky Zachariase Theobalda z roku 1609, podle které Žižkův bratr Jaroslav padl při obléhání Bechyně. K tomu rožmberský archivář Březan dodává lakonicky:" Jinde shledávám, že byl sťat v Budějovicích L.P. 1428. Vid. monast. Boro.". Nepochybujme o tom, že Žižkův současník a písař kláštera v Borovanech měl o událostech v Budějovicích lepší informace, než renezanční kronikář ve Wittenbergu.

REVOLUCE ZAČÍNÁ ANEB "BOJ" O RADNICI A DEFENESTRACE

Ryze střízlivě viděno, o novoměstskou radnici nebylo třeba bojovat. Dům na náměstí byl, stejně jako dnes, přístupný všem měšťanům a několik rychtářových pacholků lze stěží považovat za bojeschopnou jednotku. Stačilo popadnout některý z trámů, jakých se na Dobytčím trhu povalovaly stovky, a rozrazit jím vrata, byla-li zavřena. A poprvé se setkáváme s Žižkovým rukopisem - vraždit, vraždit...

Okamžitě po defenestraci zmizel Žižka z hlavního města. V Praze i v dobových pramenech se znovu objevuje až o tři měsíce později 25.října, kdy Prahu opouští a odchází s mnohými dalšími kališníky do Plzně. O té šířili chiliastičtí kazatelé, že je jedním z pěti vyvolených měst, která přežijí zkázu světa, ohlašovanou na březen následujícího roku 1420. V Plzni přečkal Žižka se svými souvěrci zimu, konce světa se však nedočkali. A tak je s posledním sněhem racionální plzeňští měšťané vypoklonkovali a zástup vyznavačů podobojí se vydal na cestu k Táboru, netušíce, že cestou bude nucen se z trasy poněkud odklonit - k vísce jménem Sudoměř.

SUDOMĚŘ

V souvislosti se Sudoměří poprvé narážíme na mýtus "génia" Ale pravdou je, že u Sudoměře Jan Žižka vůbec nevelel.

1/ Je vyloučeno, aby tehdy pouhý zeman velel dvěma příslušníkům panského stavu.

2/ Břeněk Švihovský i Petr z Adlaru byli v kraji doma a dobře ho znali. Jejich byla nepochybně i volba improvizované trasy jižně od původně zamýšlené cesty z Plzně na Tábor ve chvíli, kdy narazili na nepřátelské oddíly. Těmi ovšem nebyli žádní křižáci, ale písecká královská posádka, strakoničtí johanité a několik nudících se šlechticů z jihozápadního Plzeňska, celkem ne více, než 200 až 300 mužů. Střetnutí veleli na obou stranách příslušníci panských rodů, takže bylo vedeno v duchu rytířských pravidel boje - po odražení útočníci uznali svou porážku a bojiště opustili i s třiceti zajatými husity.

3/ Břeněk Švihovský v boji padl "na špici", tedy na velitelském místě. On v bitvě velel a tedy i rozhodl o místě a způsobu vedení boje.

4/ Za postavením husitů na hrázi nehledejme žádnou genialitu. Rozhlédneme-li se ještě dnes po rovinatém okolí rybníka Škaredého, vidíme, že v časové tísni a s počtem pouhých dvanácti vozů jiná volba nebyla.

Po šťastném vyváznutí u Sudoměře 25.března usídlují se plzeňští "exulanti" na Táboře. A teprve odsud se počíná skutečné Žižkovo řádění, které ukončí teprve o čtyři roky později smrt u Přibyslavi.

HORROR NA POKRAČOVÁNÍ

Už 5. dubna se Žižka a je oddíly vydávají na první děsivé "turné" - Mladá Vožice, Písek, Milevsko, Strakonice, Prachatice, Nepomuk, Rábí. Větší města dobyta zradou Žižkovy páté kolony mezi měšťany, menší města, vsi, kláštery, tvrze i jiná místa jsou bez milosti vyrabována a vypálena. A neustávající mučení a vraždění, takže i velký příznivec husitů kronikář Vavřinec z Březové konstatuje poněkud polekaně, že "při té výpravě stalo se mnoho zlého", vinu však přikládá "fanatickým kněžím táborským".