Neslavné husitské prohry III. - Náchod 1427

Vydáte-li se dnes z Českých Budějovic do Prahy, trvá vám cesta líbeznou českou krajinou asi dvě hodiny. Stěží si představit, že v roce 1425 byla taková pouť smrtelně nebezpečným dobrodružstvím.

Cestovatel musel během čtyř dnů projet třemi velkými znepřátelenými "státy" a nejméně desítkou samozvaných "panství" a "zájmových zón". A v každé z nich mu hrozilo, že bude dopaden a pověšen na nejbližší strom jako kacíř, papeženec nebo jen špicl. Proč ?  Třeba jen proto, že měl pěkné boty nebo na voze pár sudů vína.

V letech 1419 - 1434 se českou zemí potloukaly stovky ozbrojených skupin. Od partičky tří, čtyř chasníků, kteří se po setmění sešli za vesnicí, aby přepadli nedaleký mlýn a po vyvraždění majitelů odnesli pár pytlů mouky, až po regulérní dvoutisícovou soukromou armádu, jakou byl schopen postavit husitský zbohatlík a selfmademan Jakoubek z Vřesovic.

Tyto skupiny se různě měňavkovitě přetvářely, spojovaly a zase rozdělovaly, přidaly se tu k Táborským, tu k Sirotkům, ale jindy zase třeba k Rožmberkům, bojovaly se sobě podobnými nebo naopak vyhlašovaly neutralitu či spojenectví, vždy podle okolností. Cíl ovšem měly všechny tyto skupiny jediný - urvat alespoň část obrovitého majetku, který se smrtí krále a rozpadem centrální moci ocitl bez ochrany. Ke konci vlády Václava IV. vlastnila církev asi 36% veškerého majetku v zemi, po husitských válkách asi 6%. Nešlo ale jen o majetek církevní. Během těchto válek se do rukou nejdravějších a nejobratnějších kondotiérů přemístil i majetek královský, majetek mnohých měst i šlechty. Víra nehrála roli. Zabírali-li husitští nájezdníci majetek ve jménu "ochrany proti papežencům", činili tak katoličtí pánové ve jménu "ochrany proti kacířům". Nepřeženeme, řekneme-li, že se jednalo o zdaleka největší přesun majetku v dějinách naší země před rokem 1948.

Mezi těmi, kdo si vedli nejobratněji a nejbezostyšněji, vynikal nepochybně sirotčí hejtman Jan Čapek ze Sán. S jeho jménem je spojena i neúspěšná bitva u Náchoda, kde se 13. srpna 1427 postavila do cesty slezskému vojsku, táhnoucímu do českého vnitrozemí, hotovost Hradeckého kraje spolu se Sirotky pod vedením zmíněného velitele. Zdá se, že husité se postavili nepříteli východně od města, takže vytvořili nepříteli dvojí překážku - vozovou hradbu a za ní hradby městské. Bitva se hned od počátku nevyvíjela pro Slezany dobře. Alespoň zdánlivě. Bojovnost vetřelců rychle uvadala, brzy se dali na pozvolný ústup a Češi se pustili do jejich pronásledování. A dopustili se chyby ! Ještě dnes silnice vede asi 500 metrů východním směrem k místu, kde se stáčí prudce doleva na Hronov a obtáčí přitom nevysoký kopec. A právě v tomto místě narazili Češi na slezské zálohy, ukryté za kopcem. Kdo stihl doběhnout zpět do Náchoda ještě před uzavřením hradeb, byl zachráněn. Ti méně šťastní padli za oběť řádění nepřítele, spolu s obyvateli předměstského špitálu, který nestačili Náchodští vyklidit a ponechali tak staré a nemocné jejich osudu.

A co je na tomto střetnutí tak zajímavé ? Že Češi doplatili na taktiku, kterou sami tak často uplatňovali vůči jiným - lstí vylákat nepřítele z výhodného postavení a potom udeřit. Inu, i mistr tesař se utne !