Nemám na mysli lid veškeren. Toliko ty z nás, kteří se domnívají, že Jaromír Nohavica by neměl přijmout státní vyznamenání z rukou Miloše Zemana.
Volby jsou občanova hvězdná hodina. Politik se třese v obavách, občan jedenkrát skutečně a neodvolatelně rozhoduje. Ale pak se volební místnosti zavřou a je konec.
Poté už má občan jen málo příležitostí, dát politikovi najevo svůj názor citelně a veřejně. A odmítnout odměnu z rukou politika, který se v očích občana hrubě provinil, je právě takové gesto, které politika zasáhne na citlivém místě. Je zrcadlem, které slušný člověk nastaví politikovi, který ztratil zábrany a slušnost. Asi tak, jako když T.G. Masaryk odmítl podat ruku zkorumpovanému ministru Karlu Práškovi.
Vyznamenává-li politik hokejistu, který střílí góly, nebude mít odmítnutí takový dopad. Skutečnou výbušnost má takový postoj u člověka, který zachází se slovem - stejně jako politik.
A jsme u Jaromíra Nohavici. Česká země má úžasnou tradici písničkářů - bojovníků. Karel Hašler zaplatil svou nesmlouvavost smrtí v koncentračním táboře, Karel Kryl dvacetiletým vyhnanstvím, Vlastimil Třešňák brutálními výslechy, mučením estébáky a nakonec několika lety v exilu, Sváťa Karásek vězením a emigrací. Většina písničkářů 70. a 80. let pak sociální a politickou vyděděností, kterou důstojně přijali jako důkaz odmítnutí "smlouvy s ďáblem".
Zdánlivě těžko pochopitelná nenávist mocných k obyčejným autorům obyčejných písniček má ovšem reálný důvod - písničkář je politikovým protihráčem. Ať už si to politik připouští nebo ne, ať už písničkáře přehlíží nebo jím okázale pohrdá. Politici pracně konstruují : tu vize, sliby a lákavé programy, tu důmyslné obhajoby jejich selhání. Písničkář je zesměšní a rozmetá jediným čtyřverším.
Občané si zvykli, že písničkář je JEJICH hlasem a hájí JEJICH názory. Ale je to spíše obráceně - to my si skrze břitká písničkářova dílka uvědomujeme pravidla světa kolem nás, učíme se chápat souvislosti a leckdy nabíráme odvahu hájit svoji důstojnost. A nebát se.
Nohavica patří mezi velké české mistry slova. A musí vědět, o co se dnes hraje.
Někdo říká, že Nohavica si řád zaslouží. A že je jedno, kdo mu ho dá. Není to jedno ! Je přece rozdíl přijmout svatováclavskou orlici od Emanuela Moravce nebo Masarykův řád od Václava Havla.
Realita je taková, že Nohavicova účast na ceremoniálu 28. října je metálem pro Miloše Zemana a neúčast na něm by mohla být nejen Nohavicovým pokáním / jak to moudře napsal kolega Jiří Turner /, ale i jeho rehabilitací a demonstrací důstojnosti občana.
"Už neryjeme držkou v zemi", vítal Karel Kryl diváky na prvních porevolučních koncertech. Zdá se, že někteří z nás stále ještě váhají.
Nevypnu rádio, až zazní Ladovská zima. Ani nevymažu z paměti předrevoluční Mávátka. Jen mi to vše odteď bude znít trochu jinak. Jaksi disharmoničtěji.
