"Českých knih hubitelé lítí: plesnivina, moli, jezoviti." Tak nějak tepal jezuity Karel Havlíček Borovský.
"Udílejí odpuštění příliš snadno, hříšníky málo trestají, nadměrně se věnují věcem světským." Tak si pro změnu stěžovali do Říma bratři dominikáni na konkurenční jezuitský řád někdy v polovině 17. století. Nebyli v katolické církvi jediní, stížnosti na přílišnou světskost provázely řád po celou dobu jeho existence. Je tedy ironií, že pro Čechy se jezuité stali vzorem rigidnosti a fundamentalismu. Tedy něčím, čím nikdy nebyli.
POBĚLOHORSKÁ NÁPLAVA ? První jezuité, správně příslušníci Societas Iesu, česky Tovaryšstva Ježíšova / zkratkou TJ, dnes SJ / , přišli do Čech v r. 1556, tedy více, než 64 let před bělohorskou katastrofou. A zcela jistě Vás překvapí, že jedním z jejich prvních počinů bylo.....podávání podobojí. Nevěříte ? Chyba ! Jezuité uvažovali jednoduše : Pokud papež povolil utrakvismus českým kacířům, proč by jej nepovolil i Tovaryšstvu Ježíšovu ? A na rozdíl od jiných katolických vrchností sepsali do Vatikánu žádost v tomto smyslu. Papež, i když prý s rozpaky, povolil.
GERMANIZACE ? Zvláště houževnatým mýtem je spojování jezuitů s germanizací. Opak je pravdou. Každý člen tohoto, dnes bychom řekli globálního řádu, musel ovládat jazyk země, do které byl vyslán a všichni jezuité v Čechách tedy mluvili a kázali česky. Ba více, většina památek českého písemnictví z doby baroka je spjatá s jezuity.
POZNÁNÍ A VZDĚLÁVÁNÍ JAKO ZÁKLAD JEZUITSKÉHO ÚSPĚCHU. Při vylodění španělských a portugalských conquistadorů v Americe, ale i při prvních objevných cestách na Dálný východ nebo do Afriky, vstoupili mezi prvními na neznámé území jezuité. Jejich cílem ovšem nebylo jen křtít nebohé domorodce. Úkolem bylo v prvé řadě osvojení jazyka a sepsání slovníků a mluvnice neznámé řeči. Shromažďovali informace o rostlinách a plodech místní flóry a jejich využití v zemědělství, farmacii a medicíně. Kreslili a popisovali zvyky domorodců, jejich obydlí, neznámou zvěř i první mapy. V mnohém tak usnadnili situaci cestovatelům a kolonizátorům v druhé a dalších vlnách.
ŠKOLSTVÍ. Když se příslušníci řádu usídlili v novém působišti, začala jejich práce něčím, co bych nazval " monitorování terénu ". Obce na panství procházeli pěšky od chalupy k chalupě a zapřádali hovor o tom, co bylo chalupníkům blízké: o počasí, o půdě, o obilí, o domácích zvířatech a drůbeži. Zvláštní pozornost přitom věnovali mládeži. Kdekoliv narazili na talentované dítě - hbitého počtáře, dítě snadno se učící cizím jazykům nebo s hlubším zájmem o přírodu - tam nabídli rodičům možnost poslání potomka do jezuitské koleje. V tehdejších rodinách, kde pět, šest i více dětí bylo běžným počtem, byla taková nabídka darem z nebes. Není divu, že rodiče téměř vždy souhlasili a jezuité nikdy neměli o talentovaný dorost nouzi.
PÉČE A SOCIÁLNÍ PODPORA. K závazku řádu po převzetí dítěte do školy patřilo nejen vzdělávání a výchova, ale i jeho celoživotní zaopatření. A vždy platilo, že studium bylo po celou dobu a pro všechny žáky zadarmo. Nejen vzdělání, včetně univerzitního, ale i jídlo, ošacení a obuv a ubytování. A kdo to všechno platil ? Inu, bohatí. Zřízení koleje Tovaryšstva Ježíšova bylo nesmírně nákladné a proto si je mohli dopřát jen nejbohatší šlechtici v zemi. Ale kromě vysoké společenské prestiže přinášelo i požehnání pro celé panství, jehož ekonomické i jiné problémy dokázali vzdělaní a dobře informovaní jezuité a jejich žáci řešit.
PÁLENÍ KNIH ? Hovoří-li se v souvislosti s jezuity o pálení knih, je třeba objasnit, že takové akty byly vždy aktem rituálním, symbolickým, kde spálení psaného slova symbolizovalo zánik špatných myšlenek. Pálení knih ve velkém nepřicházelo u vzdělaných jezuitů v úvahu a jejich zachování v kolejních knihovnách jako "libri prohibiti" sloužilo ke studiu a vzdělávání dalších generací žáků.
V souvislosti s knihami nemohu nepřipomenout, že nejslavnější česká básnická kniha pobělohorské doby až po počátek národního obrození, chef-d´oeuvre barokní mystiky, "Co já, člověk ?" jezuity Bedřicha Bridela z r. 1655, dalekosáhle ovlivnila český jazyk i literaturu 19. a 20. století. Bez Bridelova jadrného, barvitého jazyka a drsných naturalistických obrazů lidské bezvýznamnosti a utrpení, by nemohl vzniknout Máchův Máj. Hlásila se k němu generace dekadentů konce 19. st. / O. Březina, Karel Hlaváček, Jiří Karásek ze Lvovic / i velcí mistři 20. st. / Halas, Holan, Zahradníček, Deml, Reynek /, až k nedávno zemřelým Ivanu Divišovi nebo Ivanu M. Jirousovi.
Vida, jak daleko sahají dlouhé prsty jezuitů ! To by se Karel Havlíček divil !
