Čím dál častěji můžeme v médiích / i na tomto blogu / číst stížnosti různých pisatelů na cenzuru, kterou se cítí postiženi a proti níž brojí.
Dotyčné mluvky omlouvá většinou nízký věk / se skutečnou cenzurou se nikdy nesetkali / nebo naopak věk pozdní / a s ním spojená chátrající paměť /.
Nutno tedy připomenout - skutečná cenzura je státní instituce, do níž se přednostně sbíhají všechny informace v zemi, některé však tuto instituci nikdy neopustí. Ve vzpomínkách pamětníků to může být proslulá budova v pražské Revoluční ulici. U jejího vchodu ovšem nebyla cedule Cenzurní úřad, nýbrž nenápadná tabulka s nápisem Úřad pro tisk a informace. Neboť ve státě, kde skutečná cenzura existuje, je samo slovo "cenzura" tabu.
Pomineme-li široké názorové spektrum tištěných médií, řekněme od deníku Dnes po Haló noviny, je tu dnes především internet. Ten je prakticky necenzurovatelný a tím uvádí v zoufalství různé absolutistické vládce kdekoliv na světě. Po letech bezradnosti před záplavou svobodných informací, které nerušeně prýští z monitorů počítačů / a v současnosti již i z mobilních telefonů /, nalezly totalitní, autoritativní a všelijak jinak deformované režimy konečně protizbraň. Tou se stala státní velkovýroba dezinformací, které sice svobodný informační tok nemohou zastavit, vytvářejí však jakýsi protiproud, který se s pravdivými informacemi smísí v mohutnou informačně-dezinformační řeku, kde je síla pravdivých faktů rozmělněna a oslabena. Je příznačné, že název Protiproud nese dnes jeden z nejodpudivějších dezinformačních webů českého netu.
Je - li něco skutečným ohrožením svobody slova a demokracie vůbec, není to tedy chimérická cenzura, ale vršící se suma internetových dezinformací, resp. neschopnost či nemožnost uživatelů internetu tyto lži dešifrovat a filtrovat.
