Na blogu iDnes je ještě jeden Husovský seriál od pana Cigánka. Váš vidím jako podstatně realističtější, díky.

Seriál pana Cigánka čtu rád, ale je, bohužel, příkladem věroučného krasobruslení, kterého už kolem Husovy osoby bylo bezpočet. Blíže k tomu v příštím dílu, kde se pokusím objasnit kořeny tohoto postoje.

A o 105 let později ( 1517 ) přibil svých 95 tézí na vrata kostela augustiniánský mnich Martin Luther. Na rozdíl od Husa měl štěstí, že Fridrich III. Moudrý jej fingovaným únosem ukryl před vydáním papežské stolici. Měli oba své radikální následovníky ( Želivský, Žižka - Karlstad, Münzer ), kteří nadělali mnoho zla. Ale nebyli viníky neslavné aliance válčících biskupů a hamižných papežů. Naopak, reformace založila princip svobody vyznání a odluky státu od konkrétní církve - jakožto ideový základ moderního státu.

A mýlíte se - Kristus je existující poslední soudní instancí.

"Jiným Husovým excesem bylo tvrzení, sdílené s Wycliffem, že všechny svátosti, udílené knězem, který spáchal smrtelný, hřích jsou neplatné."

Jenže Hus toto doplnil slovem "digne" (hodně, přiměřeně, důstojně). Tedy že kněz ve smrtelném hříchu není v Božích očích plně/důstojně knězem, ovšem na svátostné úkony to nemá vliv. Taková formulace pak byla nalezena ve spisu "Proti Pálčovi" a Hus se v tomto bodu obhájil.

Hus v tomto bodu obhajoval své tvrzení odkazem na Bibli - svržením krále Saula za jeho hříchy z příkazu Božího. Když neuspěl, připomínal koncilu svržení Jana XXIII. před nedávnou dobou. Následné pokusy obhájit se poukazem na rozlišení nepravosti držení úřadu rozdílnými pojmy quoad officium a quoad meritum /podle Palackého/ už příliš připomínaly vykrucování a Husovi spíše uškodily.

Opět karma, trochu mě zaskočilo, že z počátku nebyla diskuse, ale zřejmě šlo o nedopatření.

Děkuji. Prvním 140 čtenářům byla z nějakého důvodu odepřena diskuze. Velmi pravděpodobně se jednalo o technický kolaps, neboť po mém upozornění administrátorům byla chyba bleskově napravena.

Právnický pohled J. Kejře na počínání M. Jana Husa je přes jeho velikou vzdělanost a zasvěcenost do problematiky vlastně vytržením z dobového kontextu. Celý problém je v tom že lidé nechápou či spíš chápat nechtějí podstatu křesťanství. Církev je založena Ježíšem Kristem vtěleným Bohem a je povinna se řídit skutečnou objektivní spravedlností, která je vázána Božím zákonem. Platný právní systém nemůže ospravedlnit nespravedlivé konání. Před světským soudem snad. Ale před církví ne, protože církev je Boží instituce. I sv. Tomáš Akvinský jasně učí, že každý zákon, který odporuje Božímu zákonu není skutečným zákonem, ale je zákonem jen podle jména čili je neplatný.

Z historiků právě Jiří Kejř, snad proto, že kromě historie vystudoval i práva, poskytuje nejobsáhlejší a nejplastičtější pohled na Husův proces od samého počátku. Problém Husova postoje spočíval v obezličce, že o tom, zda světský soudce soudí podle Písma či nikoliv, si osoboval právo rozhodovat sám Hus. Tedy obžalovaný. Kam by takové soudnictví vedlo je zřejmé.

Dalsi pokus pospinit ceskou historii a pamatku Jana Husa. "Duvody" plne vytrzene z podminek tehdejsi doby. Ani ten Husuv skvely cesky pravopis a vyslovnost nejsou zbaveny vytky.

"Není pochyb, že tento nejbizarnější z Husových kousků - odvolání k neexistující soudní instanci - je důsledkem, mírně řečeno, vykolejeného myšlení."

Mnozí znalci Husova života to vidí jinak. Předpokládají, že šlo hlavně o absolutní ztrátu důvery hluboce věřícího člověka v rozklíženou církev (dva, posléze tři navzájem se proklínající papeži, jim oddaná hierarchie atd.), která jej vinila z nejhoršího zločinu. Jiří Kejř např. k dřívějším Husově přím píše: "Při pozorném sledování procesu u papežské kurie se dá vytknout nečekaně obsáhlá řada nepravidelností, ba procesních chyb, které byly zčásti nepochybně zaviněny zásahy zástupců pražského arcibiskupa a jejich hmotnými prostředky." A této "nestrannosti" si byl Hus dobře vědom...

Hus jako insider s dobrými znalostmi reformních a opravných pohybů v církvi dobře věděl, že situace se pomalu, ale jistě mění k lepšímu. I to byl důvod, proč se konečně odvážil do Kostnice a spoléhal na to, že hlasy v jeho prospěch /včetně hlasů obou králů, českého a římského/ převáží. V církvi Hus nemohl vidět jen rozvrat, korupci a mnohoobročnictví, ale také mnoho obětavých současníků a podporovatelů, kteří usilovali o nápravu a měli pro jeho postoje pochopení. Za všechny lze jmenovat kardinály D ́Ailly a Zabbarelu, v Čechách až do wycliffovské aféry arcibiskup Zbyněk Zajíc z Valdeka. Mnohé Husovy prohry jdou však více na vrub jeho netrpělivosti, ješitnosti a neobratnému kariérismu, než zlé církvi. Souhlasím s Kejřovým poukazováním na "nestandartní" kroky v některých fázích procesu, zapomínáme však rádi, že prakticky veškerý tlak na Husovo odsouzení byl veden z Prahy, včetně podpory "zlatých rytířů" /jak Hus nazýval úplatky, proudící z Čech k římské kurii./

Karma.

Rád Vaše články čtu, zajímá mě to. Přidávám si kamínky do (jinak hodně děravé) mozaiky vědomostí o naší historii, baví mě to a občas ta mozaika získává barvy. Nejde o to, abych s každým kamínkem tzv. "nadšeně souhlasil", spíše o to, jak se každý jeden kamínek podílí na celkovém obrazu. Některé ideologické cementové vycpávky přitom také odpadnou a přestanou mást.

Děkuji za povzbuzení. Chválu na Husa můžeme pět stále dokola, ale co mi v české historiografii u Husa chybí je racionální pohled, lidský rozměr osobnosti a také motivace kazatele k některým chybným nebo málo sympatickým krokům.

Český génius Jára Cimrman senzačně zasáhl do dějin šachu, když při simultánce v Madridu pohrozil mistru světa Capablancovi dvojitým šachem.

......................................

Neznám příslušnou povídku, ale dvojitý šach je naprosto normální věc.

Například:

černý král na e8, bíla věž na e4. Kdyby mezi nimi nebyla žádná figura, byl by to šach.Ale na e6 je buď bílý ezdec, nebo bílý střelec, nebo bílý pěšec, takže to šach není. Ale nyní ten jezdec potáhne na c7 nebo na g7, nebo ten střelec na d7 nebo na f7 nebo ten pěšec bude brát něco na d7 nebo na f7 a hned tu máme dvojitý šach. Černý král je šachován příslušným jezdcem, střelcem nebo pěšcem. A zároveň tím, že ten samý jezdec, střelec nebo pěšec opustil sloupec e, přestal být překážkou tomu, aby šachovala ta věž, která stojí na e4, takže černý král je šachován jak tou věží, tak i tím jezdcem, střelcem nebo pěšcem.

Následující tah musí v každém případě černý provést králem, protože jakékoli jiné řešení šachu (vzetím jedné z šachujících figur jinou černou figurou než králem nebo představením vlastní figury) by vyřešilo jenom jeden z těch dvou šachů, ale král by zůstával v šachu od té druhé figury.

Stává se to naprosto běžně.

S dvojitým šachem máte pravdu. Chvilku jsem zapřemýšlel, jestli je možné docílit ve hře pozici s trojitým šachem.

Mě však celá ta cimrmanovská nadsázka, včetně Capablancova tahu jezdcem do autu, pobavila. K humorné nadsázce patří, že pro ni neplatí povinnost věcné správnosti.