"Udílejí odpuštění příliš snadno, hříšníky málo trestají, nadměrně se věnují věcem světským." Tak si pro změnu stěžovali do Říma bratři dominikáni na konkurenční jezuitský řád někdy v polovině 17. století. Nebyli v katolické církvi jediní, stížnosti na přílišnou světskost provázely řád po celou dobu jeho existence. Je tedy ironií, že pro Čechy se jezuité stali vzorem rigidnosti a fundamentalismu. Tedy něčím, čím nikdy nebyli.
POBĚLOHORSKÁ NÁPLAVA ? První jezuité, správně příslušníci Societas Iesu, česky Tovaryšstva Ježíšova / zkratkou TJ, dnes SJ / , přišli do Čech v r. 1556, tedy více, než 64 let před bělohorskou katastrofou. A zcela jistě Vás překvapí, že jedním z jejich prvních počinů bylo.....podávání podobojí. Nevěříte ? Chyba ! Jezuité uvažovali jednoduše : Pokud papež povolil utrakvismus českým kacířům, proč by jej nepovolil i Tovaryšstvu Ježíšovu ? A na rozdíl od jiných katolických vrchností sepsali do Vatikánu žádost v tomto smyslu. Papež, i když prý s rozpaky, povolil.
GERMANIZACE ? Zvláště houževnatým mýtem je spojování jezuitů s germanizací. Opak je pravdou. Každý člen tohoto, dnes bychom řekli globálního řádu, musel ovládat jazyk země, do které byl vyslán a všichni jezuité v Čechách tedy mluvili a kázali česky. Ba více, většina památek českého písemnictví z doby baroka je spjatá s jezuity.
POZNÁNÍ A VZDĚLÁVÁNÍ JAKO ZÁKLAD JEZUITSKÉHO ÚSPĚCHU. Při vylodění španělských a portugalských conquistadorů v Americe, ale i při prvních objevných cestách na Dálný východ nebo do Afriky, vstoupili mezi prvními na neznámé území jezuité. Jejich cílem ovšem nebylo jen křtít nebohé domorodce. Úkolem bylo v prvé řadě osvojení jazyka a sepsání slovníků a mluvnice neznámé řeči. Shromažďovali informace o rostlinách a plodech místní flóry a jejich využití v zemědělství, farmacii a medicíně. Kreslili a popisovali zvyky domorodců, jejich obydlí, neznámou zvěř i první mapy. V mnohém tak usnadnili situaci cestovatelům a kolonizátorům v druhé a dalších vlnách.
ŠKOLSTVÍ. Když se příslušníci řádu usídlili v novém působišti, začala jejich práce něčím, co bych nazval " monitorování terénu ". Obce na panství procházeli pěšky od chalupy k chalupě a zapřádali hovor o tom, co bylo chalupníkům blízké: o počasí, o půdě, o obilí, o domácích zvířatech a drůbeži. Zvláštní pozornost přitom věnovali mládeži. Kdekoliv narazili na talentované dítě - hbitého počtáře, dítě snadno se učící cizím jazykům nebo s hlubším zájmem o přírodu - tam nabídli rodičům možnost poslání potomka do jezuitské koleje. V tehdejších rodinách, kde pět, šest i více dětí bylo běžným počtem, byla taková nabídka darem z nebes. Není divu, že rodiče téměř vždy souhlasili a jezuité nikdy neměli o talentovaný dorost nouzi.
PÉČE A SOCIÁLNÍ PODPORA. K závazku řádu po převzetí dítěte do školy patřilo nejen vzdělávání a výchova, ale i jeho celoživotní zaopatření. A vždy platilo, že studium bylo po celou dobu a pro všechny žáky zadarmo. Nejen vzdělání, včetně univerzitního, ale i jídlo, ošacení a obuv a ubytování. A kdo to všechno platil ? Inu, bohatí. Zřízení koleje Tovaryšstva Ježíšova bylo nesmírně nákladné a proto si je mohli dopřát jen nejbohatší šlechtici v zemi. Ale kromě vysoké společenské prestiže přinášelo i požehnání pro celé panství, jehož ekonomické i jiné problémy dokázali vzdělaní a dobře informovaní jezuité a jejich žáci řešit.
PÁLENÍ KNIH ? Hovoří-li se v souvislosti s jezuity o pálení knih, je třeba objasnit, že takové akty byly vždy aktem rituálním, symbolickým, kde spálení psaného slova symbolizovalo zánik špatných myšlenek. Pálení knih ve velkém nepřicházelo u vzdělaných jezuitů v úvahu a jejich zachování v kolejních knihovnách jako "libri prohibiti" sloužilo ke studiu a vzdělávání dalších generací žáků.
V souvislosti s knihami nemohu nepřipomenout, že nejslavnější česká básnická kniha pobělohorské doby až po počátek národního obrození, chef-d ́oeuvre barokní mystiky, "Co já, člověk ?" jezuity Bedřicha Bridela z r. 1655, dalekosáhle ovlivnila český jazyk i literaturu 19. a 20. století. Bez Bridelova jadrného, barvitého jazyka a drsných naturalistických obrazů lidské bezvýznamnosti a utrpení, by nemohl vzniknout Máchův Máj. Hlásila se k němu generace dekadentů konce 19. st. / O. Březina, Karel Hlaváček, Jiří Karásek ze Lvovic / i velcí mistři 20. st. / Halas, Holan, Zahradníček, Deml, Reynek /, až k nedávno zemřelým Ivanu Divišovi nebo Ivanu M. Jirousovi.
Vida, jak daleko sahají dlouhé prsty jezuitů ! To by se Karel Havlíček divil !