V nedávné diskuzi pod mým článkem Falešný Filla a věční "lovci výhod" zazněly různé názory na možnosti investování do umění i pochybnosti o tom, jak a zda vůbec, lze odhadnout budoucí význam žijícího malíře.
Pokusím se, pokud možno jednoduše, poodhalit poněkud mystický opar, který se nad celou problematikou investování do umění a sběratelství obrazů vznáší.
" Kupujte malíře, dokud jsou mladí. Až budou slavní, nezaplatíte je." Věta, kterou tu a tam slýchám, žel, není dobrou radou. Naopak, já zákazníkům říkám: " Nekupujte mladé malíře. Mládí není žádná zásluha. Kupujte malíře dobré ! " Zdá se to poněkud cynické a kdyby se tím řídili všichni kupci obrazů, mladí malíři by umřeli hlady. Ale nic naplat, pokud jde o investování peněz s cílem zaručeného zisku, vycházejí mladí malíři naprázdno. A jsme u prvního parametru, který investor posuzuje.
VĚK - 25 let. Malíř čerstvě ukončil Akademii výtvarných umění nebo jinou podobnou školu. Příštích pět až deset let se bude zvolna promalovávat k svébytnému projevu a odpoutávat od vlivu svého profesora a jiných vzorů.
Špálův pohled na hrad Kost ve věku 23 let. Obraz nijak zvlášť nevyčnívající z dobové produkce.
Totožný motiv ze stejného místa o třicet let později nám dává vzácnou možnost pochopit obrovskou proměnu, kterou malíř prošel. Rozdíl v projevu se odráží i v ceně. / Zdroj: www.artplus.cz /
30 - 40 let. Malíř dozrál, stal se osobitým a nezaměnitelným. Ve své generaci se zařadil mezi skupinku pěti až deseti premiantů.
Proměna jakou projde malíř / zde Adam Štech, roč. 1980 / během pouhých osmi let po absolvování AVU je až neuvěřitelná.
Přesto je šance, že nákupem malíře v tomto věku dobře investujete, asi 50 %. Malíř totiž stále ještě může učinit životní rozhodnutí a tzv. " přehodit výhybku ". Opustí malbu a odjede žít do chatrče s brazilskými indiány. Odejde meditovat do buddhistického kláštera v Indii. Případně bojovat proti devastaci severních Čech z chalupy v Krušných horách. Nesmějte se, prosím, to jsou skutečné případy. Malování se mu zkrátka stane nicotným, směšným a nedůstojným pinožením tváří v tvář bolestem našeho světa. To jsou pohnutky, které bych nazval " filosofické ."
A pak jsou jiné důvody, a to finanční. Malíř se oženil / podruhé, potřetí..../ a naskýtají se mu i jiné a snadnější způsoby obživy, než malování obrazů. V reklamní agentuře, u filmu, v nakladatelství atp. Bohužel, takto opuštěné dílo se stává torzem a pozvolna spěje k zapomenutí a tím i ke ztrátě ceny.
50 let a více. Malíř získává definitivně svoji pozici v českém umění horizontálně / mezi žijícími kolegy / i vertikálně / jeho dílo se stává významnou kapitolou v dějinách českého malířství /. Jistota úspěšné investice je 99 %. A to jedno procento ? Čistě hypoteticky - může např. vyjít najevo, že celé dílo známého malíře vytvořil někdo úplně jiný. Ale i v takovém případě by pravděpodobně ztráta nebyla velká.
ŘEMESLO. S jedinou výjimkou /Kamil Lhoták/ si nevybavuji v českém výtvarném umění malíře, který by nevystudoval některou významnou školu. Každý malíř Vám potvrdí, že malování obrazů je skutečná alchymie. V technice malby se malíř zdokonaluje celý život a svá tajemství žárlivě střeží. Ovládnutí řemesla na dobré škole je zkrátka základním předpokladem malířova růstu.
VÝTVARNĚ HISTORICKÉ SOUVISLOSTI. Malíř nežije ve vzduchoprázdnu a nespadl s nebe. Jeho dílo logicky navazuje a odpovídá na podněty minulosti, vyrovnává se s objevy předchůdců a leckdy i završuje určitý vývoj. Malíř se tak po většinu života pohybuje na hraně, z níž mu hrozí dvojí nebezpečí pádu. Na jedné straně přílišná závislost na velkých předchůdcích a s tím spojené epigonství, na straně druhé uvíznutí v experimentování při snaze být originální za každou cenu, Zde je investorovou nezbytnou výbavou dobrá orientace v českém i světovém malířství.
V čem však spočívá největší úskalí při nákupu uměleckého díla ? Tereza Tomandlová ve své diplomové práci " Míra návratnosti investice do obrazů a determinanty jejich tržní ceny " / VŠE 2011, přístupno na internetu / pojmenovává toto úskalí jedním slovem: HETEROGENNOST. Jde o to, že pokud kupujete půlkilogramovou cihlu zlata, je v zásadě jedno, zda ji koupíte v Praze, v Tokiu nebo v Sydney a je jedno, jestli koupíte jednu, dvě nebo deset, cena je jasná a snadno ověřitelná. Heterogennost výtvarného umění jako komodity znamená pravý opak. Budete - li vybírat z pěti obrazů Jana Zrzavého, nenajdete mezi nimi dva totožné a ceny jednotlivých děl se mohou lišit i řádově. Zde totiž vstupuje do hry i poslední důležitý prvek při posuzování hodnoty obrazu. A tím je KVALITA. Malíř namaluje v průměru 20 až 25 obrazů ročně. Ovšem jen čtyři až pět z nich jsou skutečně špičková díla. Jak je to možné ? I malíř je jen člověk a pokud namaluje od jednoho motivu, dejme tomu, pět pláten, jejich kvalita bude vždy individuální. Kdybychom měli to štěstí a těchto pět pláten mohli v ateliéru seřadit chronologicky vedle sebe, viděli bychom následující : Obrazy 1, 2 a 3 by byly pokusy uchopit motiv. Každý z nich by se posunul blíže k představě autora, ale žádný by ji nenaplňoval zcela. Obraz č. 4 by byl asi ten pravý. Autor "trefil" motiv barevně i kompozičně, zvolil i správný formát. Obraz č. 5 by už v kvalitě opět zaostával, právě na něm malíř pochopil, že lépe už to nepůjde. To, co hledá sběratel, galerista i investor je obraz č. 4, toť vše. Jak prosté !
