Naši němečtí obrozenci a Schauerovy dvě otázky

Začnu  hodně zeširoka. Když 23. května 1618 čeští šlechtici vyhazovali z okna Pražského hradu Jaroslava z Martinic, popadl Matyáš Thurn druhého místodržícího Viléma Slavatu a postrčíce ho do rukou rozvášněných pánů, pravil.... 

Co to vlastně pravil ?  " Da habt wir der andern, geehrte Herren !" To aby všichni ti Češi kolem dobře rozuměli. Nuže, s Thurnovými slovy " Tady máme dalšího, vzácní páni " pojďme ku slibovaným obrozencům.

První mezi všemi ctihodný abbé Josef Dobrovský. Němčinu, coby mateřský jazyk neodložil po celý život a nikdy nevydal knihu v jiném jazyce, než v němčině nebo v latině. Čeština mu byla vnucena až na klatovském gymnáziu. Kým ? Inu, otci jezuity, pro kterýžto řád platilo, že každý člen musí umět jazyk země, ve které působí. Všichni jezuité u nás tedy uměli česky a výjimky nepřipouštěli ani u svých studentů. Pravda je, že právě na jezuitské škole čeština Dobrovského poprvé zaujala a v budoucnu se pak ve své vědecké práci věnoval nejen českému jazyku, ale i české literatuře a dějinám. Jako jeden z mála vědců Dobrovský rozpoznal Rukopis zelenohorský jako falzum a byl za to českými obrozenci napadán. Nejčastější výtka ?  "Dobrovský neumí česky !"

Neznámý německý básník Ignaz Macha sepsal svoji první sbírku v 19 letech a nazval ji " Versuche des Ignaz Macha". Jak zněly jeho verše, posuďte sami :

O hoert, des Tales Soehne,

o hoert es lieblich klingen !

Lasst Aeols Harfentoene

Zu Euren Ohre dringen !

Teprve v průběhu vysokoškolského studia začal navštěvovat stále častěji českou vlastenčící společnost a tehdy začal psát pod libozvučným jménem Karel Hynek Mácha. Troufnu si říct, že Mácha přes všechnu bohatost své češtiny a obratnost v jejím používání, uměl lépe německy. Nejen, že vystudoval práva na německé universitě, ale po absolutoriu odešel pracovat do Litoměřic, tehdy téměř 100% německého města, kde v advokátní kanceláři musel vážit každé slovo a bezvadná znalost německého jazyka byla bezpodmínečně nutná.

Josef Kajetán Till / někdy též Týl /, se rozhodl pro počeštěný tvar Tyl až ve svých třiceti letech. I jeho němčina byla bezvadná, u divadla dokonce začínal jako vyhledávaný překladatel divadelních her z němčiny.

Jiný milník české kultury byl Fridrich Smetana. Slavný skladatel začal svou češtinu a češství "pilovat" až ve svých 15 letech po příchodu na pražskou konzervatoř a tehdy také začal používat vlastenecky přijatelnější Bedřich. Chatrná znalost češtiny u Smetany překvapuje tím více, že pocházel z tehdy většinově české Litomyšle.

Po výše uvedeném nebude asi pro čtenáře překvapením, že základní dílo českého dějepisectví Dějiny národu českého napsal František Palacký německy a tak také byly poprvé vydány.

A jsme u jádra věci, o kterou se chci se čtenářem podělit.

Už stopadesát let je nám sugerováno, že chybělo málo a český národ by vyhynul, vymřel, zmizel. Nesouhlasím a jsem přesvědčen, že i bez obrození českého jazyka a tzv. "národní kultury", by se naše historie ani kultura nijak zvlášť nezměnily. I bez národních buditelů by nás dnes bylo deset milionů / se Sudetskými  Němci třináct /. Čiperně bychom dnes vyráběli škodovky v Mladé Boleslavi a možná měli i blbou náladu. Vítězslav Nezval / nebo snad Siegfried ? / by napsal svou ódu na Stalina rachotivou němčinou a temné dunění veršů Vladimíra Holana a Františka Halase by v němčině bylo jistě rovnocenné dílu Georga Trakla nebo Gottfrieda Benna. Na novou knihu Bohumila Hrabala by čekalo milion čtenářů od Hamburku až po Brixen.

A malíři a skladatelé ? Ti by to měli ještě jednodušší. Mikoláš Aleš i Alfons Mucha by stejně malovali své romanticky připumpované geroje, Bedřicha Smetanu i tak Němci považují za svého.

Dokonce i český jazyk by nevymizel, jen by se přestěhoval do muzeí, vědeckých ústavů a badatelen podivínských filologů, zajisté i s patřičně objemnými granty.

Oslava národního obrození se stala paradigmatem české společnosti a zpochybňování díla buditelů se stalo téměř národní svatokrádeží. Ale přesto se našli v Čechách vzdělanci, kteří o smyslu národního obrození měli pochybnosti a nahlas je vyjádřili. Jedním z nich byl Hubert Gordon Schauer, kterého dnes připomínám nejen proto, že 26. července uplynulo 125 let od jeho předčasné smrti, ale i proto, že jeho Opus magnum, pouhý třístránkový článeček  " Naše dvě otázky "  , má dodnes v sobě výbušnost, která ani po 130 letech od zveřejnění nevyprchala. H.G. Schauer, přítel a blízký spolupracovník  podobně racionálně založeného T.G. Masaryka, otiskl svůj příspěvek  v časopise Čas v prosinci 1886, v roce padesátého výročí úmrtí  K. H. Máchy, kdy česká společnost vítězně bilancovala " znovuzrození a úspěch české věci národní". Přes vášnivé odsudky, které autor sklidil, lze říct, že Schauerova publikovaná námitka byla zásadní, logická a oprávněná: Stála snaha mnoha úctyhodných mužů a žen o obrození českého jazyka za to a jsou plody, které přinesla, opravdu hodnotné a  všemu tomu úsilí přiměřené ? A nebylo by lepší přimknouti se k národu a jazyku nepoměrně většímu a pro lidstvo i pro sebe vykonat více, než můžeme sami svými omezenými prostředky ?

Schauer sám v článku na tyto otázky neodpovídá, ale už samotné dotazy, položené národnostně rozjařené společnosti, jsou samy o sobě odpovědí.

Dějiny nelze změnit, ale zamyšlení nad tím, zda se pro Čechy nestal český jazyk spíše klecí, jež nás od Evropy odděluje, než budovou, jíž se můžeme pyšnit, je zcela legitimní. A bude se v budoucnu vynořovat znovu a znovu.