Naposledy se té příležitosti dostalo známé herečce Jiřině B., režisérovi Ivanu Z. nebo řediteli významného média. Kdyby paní Jiřině nabídli, aby si koupila smaragdový náhrdelník od Cartiera v pekařství, nejspíš by se zarazila. Upřímě - představa, že Vám banka prodá obraz Emila Filly za polovinu odhadní ceny je stejný nonsens.. Propadne - li jako bankovní zástava kvalitní obraz známého mistra, banka takový úlovek rozhodně neprodá. Uloží ho do depozitáře a obraz se stane investičním aktivem. Ceny obrazů totiž rostou rychleji, než cena zlata nebo diamantů a těmi, kdo to vědí nejlépe, jsou právě investiční bankéři.
Nebylo by fér, posmívat se obětem podvodníka, ale postižení nebyli žádní prosťáčkové, nýbrž inteligentní a zkušení lidé s rozsáhlými známostmi ve světě umění i byznysu.
"To mají ti bohatí z toho, že se potřebují chlubit slavným jménem jako je Julius Mařák nebo Mikoláš Aleš. Kdyby si koupili obraz mladého a ještě méně známého malíře, takového Špály nebo Zrzavého, dostali by obraz zaručeně pravý a ještě by měli zásluhu na tom, že pomohli mladému umělci." Tak nějak /cituji zpaměti/ psal někdy ve dvacátých letech spisovatel Karel Čapek na okraj velké falzifikátorské aféry, která postihla několik prvorepublikových boháčů.
Dnes čteme jeho slova s nostalgií, ale podstata jeho povzdechnutí se zase tolik nezměnila. Za 1.950.000 Kč / tolik známá herečka zaplatila za jediné falzum Emila Filly / může dnes sběratel nebo investor pořídit 10 až 15 špičkových obrazů galerijní kvality a vytvořit si jedinečnou kolekci nejvýznamnějších žijících malířů. Kolekci, jejíž hodnota v příštích 15 - 20 letech bude stoupat v průměru o 20 - 30 % ročně. Možná více. Tak nějak by vypadala opravdová investice do umění.
Ale vím, že je to marné. Věční "lovci výhod" budou mezi námi vždy a sebevětší bohatství je neochrání před chimérickou "výhodnou koupí". A sběratel nebo galerista může jen vrtět hlavou: " Škoda těch peněz ! "